Orlické hory se vyznačují poměrně velkou rozmanitostí přírodních biotopů. Dokud zdejší přírodu neovlivňoval člověk, byly hlavním lesním biotopem Orlických hor bučiny. Zdejší acidofilní bučiny podhorského a horského charakteru se vyznačují druhově chudým bylinným patrem, v němž převládají borůvka a trávy metlička křivolaká a třtina chloupkatá. Vzácnější a druhově bohatší jsou květnaté bučiny. V jejich bylinném patře se vyskytuje např. mařinka vonná, pitulník horský, samorostlík klasnatý, vraní oko čtyřlisté nebo kyčelnice cibulkonosná. Zbytky květnatých bučin se dochovaly např. v národní přírodní rezervaci Trčkov.
Prudké kamenité či balvanité svahy pokrývají suťové lesy. Ve stromovém patře převládá javor klen a místy roste i jilm drsný. V bylinném patře se objevuje bažanka vytrvalá, udatna lesní nebo měsíčnice vytrvalá a oměje. Suťové lesy se hojně vyskytují na strmých svazích v údolích vodních toků Bělá, Zdobnice a Říčka.
Smrčiny se v minulosti vyskytovaly jen na nejvyšších vrcholech Orlických hor. Vlivem změny lesnického hospodaření došlo k nahrazení původních bučin kulturními smrkovými lesy, které se podobají přirozeným horským smrčinám. Na silně podmáčených místech byly časté rašelinné a podmáčené smrčiny, jejichž bylinné patro se velmi podobá acidofilním bučinám.
Podél vodních toků se nacházejí horské olšiny s olší šedou a údolní jasanovo-olšové luhy. Horské potůčky provází devětsilové lemy horských potoků. Častá jsou též lesní prameniště. Společným jmenovatelem těchto biotopů je nejen voda, ale i některé druhy bylin – např. blatouch bahenní, netýkavka nedůtklivá, mokrýš střídavolistý, čarovník alpský nebo devětsil bílý.
Přirozené bezlesí se v Orlických horách omezuje pouze na vrchovištní rašeliniště, kde se dochovaly četné druhy z poslední doby ledové jako např. klikva bahenní, kyhanka sivolistá nebo ostřice chudokvětá. Přirozené bezlesí se vyskytuje i v údolí vodních toků na místech s vyvinutými společenstvy silikátových skal a drolin.
Vliv člověka
Člověk se v minulosti podílel na vzniku mnoha dalších biotopů, a tím zvýšil pestrost Orlických hor. Na místech, která kdysi pokrýval les, vznikla po vytěžení stromů různá společenstva luk a pastvin. V nejvyšších polohách a na suchých a chudých místech se vyvinuly horské a podhorské smilkové trávníky s dominantní smilkou tuhou, metličkou křivolakou, bikou ladní, pupavou bezlodyžnou, jestřábníkem chlupáčkem a rozrazilem lékařským. Ze vzácných druhů zde roste např. prha arnika nebo pětiprstka žežulník.
Na silně podmáčených místech vznikla nevápnitá mechová slatiniště a přechodová rašeliniště, která jsou nápadná různými druhy ostřic, suchopýrem úzkolistým a bohatým mechovým patrem s množstvím rašeliníků. Ze vzácných druhů zde roste např. rosnatka okrouhlolistá, vachta trojlistá, tolije bahenní, všivec lesní a tučnice obecná pravá. Na středně vlhkých stanovištích vznikly mezofilní ovsíkové louky a ve vyšších polohách horské trojštětové louky. V trojštětových loukách se často objevuje silenka dvoudomá, řeřišničník Hallerův a jetel kaštanový. V ovsíkových loukách se dají objevit i vemeníky zelenavé a dvoulisté. Na vlhkých místech jsou časté druhově bohaté vlhké pcháčové louky a vlhká tužebníková lada. V nich můžeme najít pcháč bahenní, potoční a zelinný, děhel lesní, tužebník obecný, skřípinu lesní, prstnatec májový i upolín nejvyšší.
Na častěji pasených plochách se vyvinuly poháňkové pastviny. Vlivem intenzifikace zemědělské výroby však byla většina těchto lučních biotopů nahrazena druhově chudými produkčními směsmi.
Autoři fotografií: Zuzana Růžičková
